Trochu málo z bohaté historie našeho sboru

   Obyvatelům města se za dlouhá staletí nevyhnuly četné válečné útrapy ani živelné pohromy. Největší škody páchaly požáry, které se rozšiřovaly velice rychle díky hořlavým materiálům, ze kterých byly stavěny domy. Ohni často padly za oběť celé ulice.
   Již roku 1844 zpracovala kounická radnice seznam 300 domů, jejichž majitelé měli za povinnost vlastnit protipožární nářadí (vědra, vidle, lopaty apod). Roku 1864 byly zavedeny požární hlídky, které dohlížely na to, aby byly domy zabezpečeny proti požáru.
   Důležitou roli, dotýkající se počátků hasičství v našem městě, hraje osoba Fridricha Mossiga. Tento továrník, vlastnící tovární komplex a řadu výstavních domů, vytvořil pro ochranu svého majetku oddíl skládající se převážně ze zaměstnanců. Vyzbrojil jej a poskytl útočiště v prostorách továrny. O několik let později přešel oddíl pod správu města a tím vznikl:

 4. srpna 1876

FREIWILLIGE FEUERWEHR STADT KANITZ
neboli
DOBROVOLNÍ HASIČI MĚSTA KOUNICE  

   Útočiště našli hasiči v nově postavené budově hasičské zbrojnice, postavené na rohu ulic Růžová a Tovární na cestě ke klášteru. Prvním náčelníkem se stal Josef Joch, tajemník obce. Hasičský sbor nesl název německý, avšak členstvo vyjma velitele bylo národnosti české. V roce 1920 přešel všechen majetek do českých rukou, německý sbor byl zrušen a přejmenován na: ČESKÝ SBOR DOBROVOLNÝCH HASIČŮ

   Zakládajícími členy byli:
František Moučka  - mlynář a starosta města
Julius Kopeček - odborný učitel měšťanské školy
František Hradil - odborný učitel měšťanské školy
Bohuslav Otáhal  - obchodník
František Čáp  - obchodník
František Fiala - sedlář
Jan Jakoubek - zámečník
   Prvním starostou byl zvolen František Moučka, náčelníkem Bohuslav Otáhal.
Sbor se stal ihned po svém znovuzrození aktivní složkou života obce. Díky peněžním darům se podařilo částečně opravit silně poškozené hasičské skladiště a leziště. Pro vylepšení finančních podmínek nutných pro zdokonalování a obnovu výstroje a výzbroje byly pořádány plesy, slavnosti, divadelní představení, požární hlídky v kině a divadle.           
   Samaritní stráž, člen místní odbočky červeného kříže, pracovala jako služba první pomoci. Toho bylo využito například při okrskovém cvičení roku 1926,kdy byli zraněni hasiči místní i z okolních obcí – dušení kouřem, spálená ruka a noha, zlomená ruka a další.
   Přelom dvacátých a třicátých let znamenal díky úmrtím starších členů a častým změnám ve výboru negativní dopad na vztahy mezi členy, dochází k hádkám. Vyhlášením protektorátu Čechy a Morava stálo nejen české hasičstvo, ale i celý národ před obdobím těžkých zkoušek. Dobrovolné hasičské sbory byly téměř jedinými spolky z první republiky, které byly trpěny. Nejednalo se však o klasický spolek v čele se starostou a výborem, nýbrž o vojenskou jednotku vedenou velitelem. Byla zavedena vojenská kázeň a výcvik. Léta 1938 až 1945 byla pro náš sbor dokonalou prověrkou charakterů. Počet činných členů se snížil na 25, přispívajících 230. Byly pořádány kamarádské večírky, které utužovaly národnostní cítění. Sbor je po mnoha letech jednotný. Technické vybavení a akceschopnost se vylepšovaly, bylo založeno družstvo žen.
   Koncem roku 1944 byl navázán kontakt s partyzánskou družinou Josefa Hybeše. Byla utvořena odbojová buňka pod značkou LVI 56, ve které bylo zapojeno i několik mladých členů sboru. V dubnových dnech osvobození města byla držena nepřetržitá pohotovost. Po vyhození mostu německými vojáky zajišťovali hasiči převoz přes řeku Jihlavu, posléze postavili dřevěnou lávku. Samaritáni poskytovali první pomoc a odnášeli raněné. Při přestřelkách zahynuli členové sboru František Duda a Alois Procházka.

   Po osvobození města celý kolektiv prořídl. Někteří členové odešli do pohraničí, jiní se dali dobrovolně na vojnu. Teprve rok 1946 znamenal obnovu sboru. V únoru byl zvolen nový výbor, přistupují noví členové. Členská základna zaznamenala jeden z nejvyšších počtů: celkem 294, z toho 43 činných, 17 čestných, 197 přispívajících a 37 členů pohřební pokladny. Nejdůležitějším úkolem v poválečných letech byla obnova budovy zbrojnice. Celá věž byla v havarijním stavu, stroje v zimních měsících nevhodně uskladněny ve studeném skladišti. Původní plán zněl na přestavbu zbrojnice v jednopatrovou budovu s obytným podkrovím, moderním designem a třípatrovou věží. Tento záměr byl však zamítnut roku 1947 z důvodu absence hasičského cvičiště a blízkosti kláštera. Dvě další léta byla věnována hledání vhodného místa ke stavbě a shánění financí. Teprve nešťastná událost pohnula kompetentními úřady. V květnu 1949 byla zchátralými spadlými vraty zbrojnice těžce zraněna dvouletá dívka. Vyšetřování bylo ukončeno příkazem bezpečnostního referenta okresu vystavět novou zbrojnici, pro kterou byl vybrán prostor zahrady za městským úřadem. Plán počítal s přízemní budovou, třípatrovou věží, garáží pro stříkačky se třemi vraty po levé straně a sociálním zařízením po pravé straně. V poslední chvíli, již po zahájení výkopových prací, bylo schváleno povýšit stavbu o další patro.                                                         
   Aby se práce neprodražily, provedli si členové sboru teréní úpravy a výkopové práce sami. Výkop a úpravy trvaly pouze neuvěřitelných 26 dní. 6. srpna 1950 byl založen základní kámen a do roku byla budova hotová. Ve dnech 7. a 8. července proběhl HASIČSKÝ DEN – slavnostní předání nové zbrojnice. Kulturní program byl obohacen o „Velkou benátskou noc“ organizovanou napůl s vodáky.  Roku 1950 byla zrušena samaritánská služba stejně jako všechny dosavadní typy spolků. Hasiči mění název na POŽÁRNÍ SBOR MĚSTA DOLNÍ KOUNICE, který spadá pod MÍSTNÍ JEDNOTU ČESKOSLOVENSKÉHO SVAZU HASIČSTVA. Aktivita sboru se od padesátých let prudce zvyšuje. Náborová akce rozšířila řady činných členů, nově se objevují družstva žen a žáků, roste počet zábav a plesů, jsou pořádány Václavské hody. Kulturní obzory rozšiřují časté zájezdy do brněnských divadel. Přínosem do sborové pokladny jsou sběry železného šrotu. Do života hasičů se výraznou měrou promítla i spolupráce s dalšími jednotami. V roce 1957 byla uzavřena družba se závodním požárním sborem Matador Bratislava na jejímž základě proběhlo několik vzájemných návštěv. Družba s Požárním sborem v Zastávce u Brna skončila pouze u zakládací listiny. Nejúspěšnější spolupráce, trvající do dnešních dnů, byla navázána roku 1971 s Požárním sborem obce Zohor u Bratislavy. Roku 1961 se utvořilo povodňové družstvo, vybavené o čtyři roky později gumovým člunem. V sedmdesátých letech se Dolní Kounice staly střediskovou obcí, čímž došlo k přepracování poplachových a výjezdových směrnic a přednostnímu vybavování výstrojí a technikou.

   Listopadové změny osmdesátého devátého roku nepřinesly do aktivního života převratného obratu. Mimo cvičení a soutěže vyplňují volný čas hasičů akce, kterými se snaží doplňovat sborovou pokladnu. Díky pravidelným jarním a podzimním sběrům starého železa mají občané možnost zbavit se nepotřebného odpadu. Tradicí se staly pouťové zábavy před budovou zbrojnice, letní taneční zábavy na malém hřišti pod zámkem a podávání občerstvení v rámci městských slavností. Také I. společný ples města a SDH v kulturním domě patřil mezi vydařené.  Budova zbrojnice, postavené v padesátých letech, volala po obnově, proto byla před deseti roky provedena rekonstrukce fasády a vnitřních prostor. V létě 1997 byla obnovena tradice letních pionýrských táborů u obce Rozkoš na Třebíčsku. Provizorní podmínky prvního ročníku se postupně díky přibývání zkušeností a pracovitosti zúčastněných členů rozrostly do precizně připraveného podniku při kterém si děti i dospělí užili spoustu zábavy. Tábory se konají pravidelně každý rok.

   Ne vždy je život hasičů veselý. V roce 1991 tragicky zemřel při výkonu povolání profesionálního hasiče člen sboru Antonín Roupec.

   Za dlouhá desetiletí existence sboru bylo a je mnoho aktivních členů kteří, nedbaje svého volného času, poctivě pracují na dobrém jméně hasičů. Za všechny jmenujme Václava Macíka, který byl velitelem jednotky plných 29 let a Karla Štrobla, jenž za svou celoživotní práci pro hasiče obdržel před dvěma lety nejvyšší vyznamenání, které je možné udělit - „Zasloužilý hasič“.

DIVEDELNÍ SOUBOR "Požárník"

   Prodchnuti láskou ukazovali cestu spoluobčanům a vedli je za poznáváním krásna.Tak by se dal nazvat divadelní život na Kounicku po 1 světové válce. Byli to lidé, kteří nelitovali obětí při organizování divadelní činnosti i pro pobavení svých spoluobčanů. Vše začalo spolkem hudebníků, který se později začal zabývat zpěvy a divadlem. Svoji činnost oživili Sokoli, Orel, strana Komunistická, strana socialistická. Hrávalo se hlavně v hostinci u pana Gottwalda a Chramosty. Nechyběla ani představení v přírodě. Hlavní pobídkou k pořádání podniků byla finanční otázka. Bylo nutné této práci věnovat hodně úsilí, lásky a obětavosti. V době okupace veškerá kulturní činnost ustala a jediný sbor dobrovolných hasičů měl možnost hrát divadlo. Zkoušelo se u pana Leopolda Hladkého a pro představení byla dvakrát do roka propůjčen sál v Orlovně.Po okupaci se všechny složky nejprve snažily napravit škody po válce. Hasiči se věnovali hlavně vybudování nového stánku pro svoji činnost. Ale hlad po divadle zůstal a tak se jezdilo za kulturou do Brna. Této práci věnoval hodně úsilí bratr Jaromír Jatel. To však nestačilo a proto byl v roce 1954 založen pěvecký soubor. Vystoupení souboru se vždy setkalo s velkým ohlasem. Představení zájezdových souborů nebyla na úrovni a návštěvnost klesala. Po úspěšných pěveckých a hudebních vystoupení se nabídla znovu možnost vlastního hasičského souboru divadelního, který dostal jméno POŽÁRNÍK. Prvním vystoupením byla Lucerna od Aloise Jiráska 23. 4. 1955 a pak následovala celá řada operetek, činoher, které byly dobře nastudované a hojně navštěvované kounickými občany, ale i občany z celého okolí.
   Soubor vedl Bohumír Macík, který se zúčastňoval různých školení pro zvýšení odborných znalostí ve prospěch souboru. Do kulturní činnosti zasáhlo bourání Orlovny. I když plány na nový kulturní dům říkaly že stánek pro kulturní činnost bude brzy obnoven, stalo se tak až po dlouhých 23 letech. Divadelní soubor se s touto událostí brzy vypořádal. 
   V létě hrál v  klášteře a využíval sály v okolních obcích. Dostavily se i první úspěchy v podobě Tišnovského festivalu, Těškovické jaro. Přišla i různá ocenění jak jednotlivců tak i celého souboru a publikace v okresním a krajském tisku. V letech kdy se přestavoval kulturní dům se 24. a 25. června 1972 podařilo zahrát za provizorních podmínek operetu Na tý louce zelený. Představení tehdy shlédlo 900 diváků.
   7. srpna 1974 zemřel Bohumír Macík, zakladatel a první režisér souboru. Díky jemu má soubor kroniku kde je celá historie ochotníků na kounicku i souboru Požárník.

   Divadelního souboru se ujal Jaromil Žaloudek, který byl dobrým pokračovatelem předešlého režiséra. Pod jeho vedením a usilovnou prací dosahoval soubor další úspěchy u diváků a on sám byl oceněn zlatou medailí.
    Po 23 letech byl slavnostně otevřen kulturní dům a znovu to byla Lucerna, která jako první začala kulturní akce. Při této příležitosti byla souboru předána medaile za vynikající práci. 8. března 1992 stihla soubor druhá těžká rána. Do ochotnického nebe odešel vynikající herec, zpěvák a režisér Jaromil Žaloudek. Jeho odchodem skončila zlatá éra souboru. Bylo ještě několik pokusů obnovit činnost souboru. I když vystoupení byla úspěšná, vše skončilo v roce 1994. Díky všem, kteří rozdávali radost, úsměv a ponaučení vděčným divákům.

   Vskutku bohatý a bez nejmenší přestávky  trvající život hasičského sboru stále plyne. Není možné na několika stránkách sdělit vše co během této dlouhé doby události přinesly.Vzdejme tedy hold všem těm známým i neznámým lidem, kteří po léta poctivě pracovali a všemi silami se snažili naplnit hasičské heslo:                                                                                                                           

 „Vlasti ku cti - bližnímu ku pomoci”